Starý nebo nový biják?

Tohle bude zase o syndromu hodného kluka, zase o stejném a zase trochu jinak.

To, že si uvědomujeme skutečnost, že trpíme syndromem hodného kluka (nebo holky, je to stejné) je jedna věc.
Další věc je, že vnímáme ty jednotlivé (a někdy jen některé) příznaky syndromu. Vidíme, jak ty příznaky fungují a co, jakou kalamitu, způsobují v naší bežné realitě. Jak to, že žijeme podle této strategie formuje naše prožívání naší subjektivní životní reality. Prostě jak se cítíme.

Ta životní strategie (platí nejenom na hodnoklukovství) se dá nazírat i jako jakýsi životní scénář. Tenhle scénář “takhle se budu chovat” nevznikl náhodou. Rozhodli jsme se pro něj my a rozhodli jsme se z velmi dobrých důvodů.

Ten scénář jsme si napsali jako návod, jak nás samotné nějak ubránit od bolesti, kterou jsme prožívali. Byl to způsob, jak se ochránit, jak přežít v podmínkách, které byly pro nás těžké. Nemá smysl teď argumentovat (racionalizovat si to), že to nebylo tak hrozné. Subjektivně bylo. Objektivně možná ne. To, co pro jednoho bylo podporující a motivující bylo pro jiného nesnesitelné a zavírající. Buď to mohlo být težké najednou (bylo toho moc) nebo to mohlo být těžké soustavně (bylo toho moc dlouho)… To je pro teď fakt jedno.

Fakt je ten, že jsme napsali scénář, podle kterého když budeme hrát (si myslíme), budeme mít naději, že tu “bolest” novu nezažijeme. A když už, tak to přežijeme lépe…

Scénář jsme, jako způsob ochrany, vytvořili většinou ve chvíli, kdy jsme cítili tu hlubokou nesnesitelnou bolest (kterou jsme radši zapoměli) z nenaplnění našich základních potřeb. Zejména potřeby lásky, přijetí, blízkosti, sounáležitosti, bezpečí, jistoty, ocenění, struktury, přiměřených hranic, atd. (a v různých etapách vývoje mírně různé).

A tak žijeme podle scénáře – jednáme scénářově – stále stejně.
Kdysi nám to pomohlo alespoň nějak ty potřeby naplnit nebo alespoň tolik necítit tu bolest z jejich nenaplnění. Dnes už ale, jako dospělí žijeme v jiném kontextu, v jiných okolnostech. To, co nám fungovalo jako dětem nám nefunguje jako dospělým.
A tak nemáme možnost, neumíme, nemáme ve scénáři jak žít zralé vztahy, nemáme svoji dospělou důstojnost, nemáme svoje hranice a necítíme hranice jiných… Neznáme a neumíme naplnit svoje dospělé potřeby…. žijeme podle nevhodného a neaktuálního scénáře.

OK. Co dál? Co s tím?

První krok je, že ten scénář rozpoznáme. Jak je napsaný, jak ho hrajeme. Koho potřebujeme jako “spoluhráče”.
Hodný kluk potřebuje někoho, kdo ho využije. Jinak to nefunguje. A tak dokonce, tím, že my trváme na svém scénáři a hrajeme svou roli podle něj, donutíme někoho druhého, aby nás “proti své vůli” využil. Hajzl jeden…

Scénář ale nemůžeme opustit protože nemáme jinou alternativu. Nevíme, jak jinak se zachovat. Nenapsali jsme jiný. Zatím. 

Nemůžeme si prostě říct “už to dělat nebudu”, když nevíme “co dělat budu”…

Prostě nejde jediný existující a možný způsob chování nahradit ničím.
Jde jedině ho nahradit jiným, novým scénářem. A ten musí být minimálně stejně dobrý jako ten původní. Jinak ani “za zlatý prase”. Prostě to nejde… a nic nepomůže.

Takže klíčem je napsat jiný scénář.

Léčení syndromu hodného kluka je o opouštění tohoto starého scénáře.
Probíhá tak, že nejprve rozpoznáme ten starý scénář a pak k němu hledáme alternativu a pak další a další a další lepší a funkčnější alternativy.

Prostě nějaké další scénáře, jak se chovat.

Past je v tom, že nový scénář nemůžeme objevit dokud žijeme svoji skutečnost podle starého scénáře. Dokud jsme “ve scénáři”. V roli.
Dokud se o to pokouším sám ve svém obvyklém prostředí, tak nový scénář neobjevím. Pokud se na chvilku, jako hodný kluk, uklidním a uklidím do bezpečí, tak možná jiný scénář objevím, zahlédnu, vymyslím. Obvykle ho ale nemám, kde a hlavně s kým vyzkoušet. Nemám, kde ho zažít a vtělit (=sžít se tou novu rolí)… Nemám…

Potřebuji ho objevit a odzkoušet (čtená zkouška, kostýmová zkouška, generálka, předpremiéra) v bezpečném prostředí. Buď v nějaké psychoterapii nebo v nějakém velmi bezpečném a podporujícím prostředí. Potřebuji si na to dát čas, aby mi to nové přešlo do krve.

Tím bezpečným prostředím může sice být nejbližší okolí, ale zádrhel bývá v tom, že to okolí většinou vzniklo na základě a podle starého původního scénáře a už taky hraje podle něj. A tak vlastně nepředěláváme jen sebe ale i to okolí a to fakt velká výzva…

Cestou tady je najít si bezpečné a přijímající prostředí, kde můžu experimentovat, kde můžu zkoušet, testovat, pilovat a zažívat nové scénáře a zvykat si na svou novou nebo nové role. 

A napíšu to “na placato”, protože s tím mám zkušenost.
Takovým prostředím je podporující skupina např. skupina ve výcviku přestaň být hodným klukem – buď radši sám sebou.

Takže.
Kamera, akce, jedem…!
Jedem? Ano?