Vyčerpání, stres, úzkost, workoholismus, prázdnota, závislosti, citový chlad a oddělenost, přehnaná agresivita, neadekvátní výbušnost, potřeba kontroly druhých lidí, sklony k násilí, rezignovanost a nezájem o život a jeho smysl, život v hlavě a odpojenost od cítění, potřeba moci nad druhými lidmi, vztahová izolace, opuštěnost a neschopnost blízkého intimního vztahu, to vše ještě mnohem více může být projevem zamrzlého traumatu v podpalubí našeho vědomého života.

Trauma byla situace kterou jedinec či rodina či společnost prožili a někdy i opakovaně a tuto situaci přežil díky inteligentním mechanizmům moudrosti lidského těla a mezilidského propojení a mozku, především mechanismu znecitlivění, zamrznutí intenzivních posttraumatických sil a emocí a také odpojení od tělesného a emočního prožívání. Trauma již neexistuje, existují následky, které je možné při správném zacházení osvobodit a uzdravit.

Zamrznutí a ztuhnutí, fragmentaci osobnosti, které trauma způsobí, je to, čemu později říkáme problém, výzva, těžkosti. Nepřekonatelnosti.

"Muži obvykle o svých symptomech nehovoří, drží je za oponou a 5x častěji páchají sebevraždy než ženy, muži také páchají sebevraždy sociální, pracovní, různorodě postupně praktikují sebedestruktivní chování. Symptomy, které zmiňuji nejsou většinou morálním či etickým selháním muže, a mylně se přičítají nedostatku integrity či morálky či inteligence, jsou to, ale více než často projevy nezpracovaného traumatu z dětství či rodinné, pracovní či společenské historie.

Takové trauma drží muže zamrzlého v minulosti a tehdejším stavu vědomí, může se tak dít, že je sevřen ve stahujícím víru, chvíli se cítí jako dospělý a chvíli jako zraněné dítě, či chvíli v síle a chvíli úplně bezbranný, chvíli v kontaktu a vztahu a chvíli úplně izolovaný.  

Dopad traumatu předků spočívá v tom, že existují trhliny v přenosu života z jedné generace na druhou. “Potrubí” je zablokováno v rodové linii a tak je zablokováno i v našem těle, v naší psychice, v naší společnosti."

"Kolektivní trauma je jako potlačené jezero v kolektivní kultuře, ve kterém všichni chodíme, aniž bychom si to uvědomovali a které neustále produkuje společenské symptomy, které nejsou uznávány jako symptomy traumatu, a které se proto znovu objevují.
Každý z nás, kdo pracuje na pomoci druhým, je ztělesněním samoléčebného mechanismu lidstva. Každý z nás hraje roli v aktivaci globálního imunitního systému."